Když bubnovaly ženy – moje cesta ke knize, která mě změnila

Kniha When The Drummers Were Women od Layne Redmond ke mně přišla ve správný čas. Bylo to během ročního kurzu muzikoterapie v Ostravě, kde se objevila na seznamu doporučené literatury. Ten název mě okamžitě zaujal – možná rozezněl něco dávno zapomenutého, ale zároveň důvěrně známého.

Když jsem ji znovu objevila, vybavila se mi vzpomínka, že jsem se o ni už kdysi zajímala. Tehdy jsem narazila na anglickou verzi a cítila, že je to hluboké a silné téma, ale přišlo mi náročné ji překládat. Nechala jsem to být – a možná i proto, že na některé knihy člověk musí dozrát.

Kniha se sice v České republice stále nedala běžně sehnat, ale tentokrát jsem již neváhala a objednala si ji přímo z USA. Když balíček dorazil, přemohl mě nejdřív smutek – byl rozřezaný celníky a já se rozbrečela, protože byly trošku naříznuté i některé stránky. Jako by mi něco drahého přišlo poškozené ještě dřív, než jsem se s tím stihla spojit. Ale pak jsem si uvědomila, že cesta k pravdě, k paměti a k vnitřnímu hlasu se nedá ničím zastavit. Ani rozříznutým obalem. Možná naopak – i to byl začátek rituálu.

Když jsem knihu otevřela, cítila jsem, že držím v rukou klíč. Klíč ke starým příběhům žen, které bubnovaly v chrámech, na oslavách plodnosti i u přechodových rituálů. Klíč k vlastnímu tělu, k rytmu, který v sobě máme všechny, jen na něj často zapomeneme, anebo jsme od něj byly odpojeny. 

Jazyk knihy byl pro mě opět výzvou. Ale tentokrát touha se dozvědět víc byla silnější a tak jsem začala text postupně překládat do češtiny. A právě tento překlad – pomalý, vědomý, slovo po slovu – se stal rituálem. Každá kapitola mě vedla blíž k vlastnímu rytmu, k vlastnímu hlasu, a k silné touze sdílet rytmus s ostatními ženami.

When The Drummers Were Women pro mě není jen historickým vhledem do ženského bubnování. Je to živá připomínka toho, že rytmus může léčit, propojovat a otevírat. A že my, ženy, jsme s ním byly spojené odjakživa.