O cestě do Mnichova

Po stopách žen, které bubnovaly

Pocta Layne Redmond a rytmům, které v nás znovu ožívají.

Cesta začala v pátek večer odjezdem z Prahy autobusem, a když jsem v sobotu v 5 ráno dorazila do Mnichova, dýchl na mě klid ospalého města. Prvním krokem byl park u zámku Nymphenburg – tiché ranní procházky podél vody, plném vodních tvorů (labutí, divokých hus, kačen, ryb), v zeleni stromů, byly dobrým úvodním naladěním. Jako by rytmus začínajícího dne už tiše bubnoval pod povrchem a postupně se probouzel jako ranní vycházející slunce.

A pak přišlo to hlavní. Sobota i neděle patřily workshopu hry na rámový buben a tamburínu s Marliese Glück – hudebnice, která propojuje techniku s hlubokou vnitřní přítomností. Učila nás naslouchat nejen bubnu, ale i sobě. Každý úder byl jako návrat – ke kořenům, k tělu, k paměti, kterou ženy nesou v rukou. Základní ´údery na rámový buben představují čtyři živly - vodu, oheń, zemi a vzduch.

V neděli odpoledne pokračoval workshop se Sabine Bundschu – hra na rámový buben tentokrát v kombinaci se zpěvem v kruhu dalších žen. Hlas a rytmus se propojily. V kruhu žen jsme zpívaly jednoduché písně z různých koutů světa a cítila jsem hluboké dojetí ze společného hraní a zpěvu, – je možné, že by se ozvěna starých časů probouzela v našem společném zvuku?

V pondělí v 0:40 jsem opět nastoupila na autobus z Mnichova do Prahy a později pokračovala vlakem zpět do Šumperka. Cesta zpět byla tichá, plná doznění a vděčnosti. Z workshopů si nevezu žádné nahrávky ani fotky, ale v srdci mi zůstává živá vzpomínka na společný rytmus – ne jako suvenýr, ale jako pulzující síla, která mě bude dál provázet.

Tato cesta nebyla jen o hudbě. Byla o vzpomínce, o poctě, o znovuprobuzení, o hledání sebe sama.
Je to počátek naplnění touhy po znovupropojení se s ženami, které kdy bubnovaly.
S Layne Redmond.

S prvotní energíí, Matkou Zemí.

"Buben není jenom nástroj. Je to most mezi světy, hlas Pramatky, který si pamatuje, i když my zapomeneme."